Publicista Juraj Kaman o Singapuru
Fotograf, cestovatel a nezávislý publicista Juraj Kaman (oCestovani.cz)
http://www.visitsingapore.com/publish/stbportal/en/index.html
Domy jsou většinou dvoupatrové a pestrobarevné, takže ulice září jako kanárek. V některých se nachází jen obytné domy, jinde čínské restaurace, jídelny a samozřejmě i krámky se suvenýry. Naštěstí je to ale ještě živá čtvrť, takže když člověk odbočí z ulic navštěvovaných turisty, dostane se tam, kde dědové sedící u stolečků popíjejí čaj a klábosí.
Sem tam projdu kolem nějakého čínského chrámu se zdviženými konci střechy, červenými balónky a střešními ornamenty či draky vykládanými z barevných kamínků.
Číňani, jako nejpočetnější a nejvlivnější skupina v Singapuru mají nejen svoji čtvrť, ale jsou přítomni všude. Ať už fyzicky prostřednictvím nápisů nebo legendárních levných jídelních center. Singapur je prostě čínské město, ale jelikož dnešní Číňani jsou potomky emigrantů z různých částí Číny, někteří si nerozumí a spíš mluví anglicky!
Cestou z Činské čtvrti se zastavuju ve fotolabu abych zjistil, kolik stojí vyvolání diapozitivů.
Trochu krápe, ale už jsem si na to celkem zvyknul. Nemám ostatně moc na výběr - v Singapuru nejsem každý den, tak nemůžu sedět a čekat až přestane pršet. Co mě ale opravdu štve jsou světelné podmínky na focení. Od šedivých mraků visících na obloze je všechno šedivé a dešťové kapky taky nejsou nejlepší přispívatel k optickým vlastnostem mých objektivů.
Chrámy jsou po čtvrtích opravdu proházeny. V Čínské čtvrti je hinduistický Šrí Mariamman a v Malé Indii zase buddhistický Chrám tisíce světel a buddhisticko-taoistický Leong San See. Chrám tisíce světel (nazvaný podle velkého poštu žárovek připevněných na obrovském 15metrovém sedícím Buddhovi) je dost kýčovitý a působí uměle. Sedící Buddha nemá vůbec buddhův výraz a žárovky z něj dělají spíš atrakci do televize.
V prostoru za Buddhou se dá vejít přímo do něj, kde je v malé komůrce uchováván malý ležící Buddha. Nejzajímavější věci jsou však ve skříňce na levé straně u vchodu: replika Buddhova otisku chodidla se 108 atributy Buddhy vykládanými z perleti (podobné perleťové vykládání na chodidlech mí i ležící Buddha v bangkokském chrámu Wat Pho) a údajný kus dřeva ze stromu, pod kterým se Buddha narodil.
Oproti Chrámu 1000 světel je chrám Leong San See menší, ale daleko vkusnější a „náboženštější“. Nad vchodem visí typické červené lampióny a uvnitř (i u v chodu) jdou krásná okna s plastikami z keramiky. Je to vlastně první taoistický chrám který vidím a musím říct, že hodně zajímavý. Lidi si při vstupu berou vonné tyčinky, zapalují je a v sepnutých rukou je zvedají do výše. Na stolku je připraveno obětní ovoce s v chrámové „lodi“ voní tyčinky a svítí svíce.
Ostrov je se Singapurem spojen mostem. Vystupuju uprostřed palem a jsem na Sentose. Skoro nikdo tu není. Možná proto, že je pracovní den (a ještě k tomu poledne) a rodiče dětiček musí pracovat. Sentosa ale vlastně není jen pro dětí, ale i pro dospělé.
Třeba hned první místo mojí návštěvy - Námořnické museum. To je podle mě naopak určené spíš pro dospělé. Historie Singapuru jako přístavu, současný Singapur jak přístav, rybářské lodě v životní velikosti - to všechno je možné tu vidět a některé věci si i osahat.
Po vzdělávacím zážitku by to chtělo trochu zábavy. Co třeba Cinemania? Slibuje realistický zážitek při sledování speciálních filmů. Tak jo. Kupuju si lístek a čekám dokud nás nepustí do promítacího sálu. Těsně před vstupem je nám puštěno video o tom, že pokud jsme těhotní nebo máme nemocné srdce, tak bychom se radši měli téhle podívané vzdát. Pokud ale chceme, tak neseme plnou zodpovědnost že jsme se sem odvážili... bla, bla, bla... a další podobné kecy. To jsem teda zvědav!
Vstupujeme do sálu, kde jsou ve třech řadách otevřené kóje (ne nepodobné lítajícím labutím z našich lunaparků, akorát že nemají krk a jsou pro 4 lidi) na hydraulických zvedácích, které asi mají celou kójí během filmu hýbat. Tím by se mělo docílit té reálnosti. Připoutáváme se a začínáme.
a)První film se jmenuje „Street Lurge“ a je o jízdě na takovém hrozně úzkém a dlouhém skateboardu, na kterém leží člověk a řítí se dolů z kopce po silnici plné serpentin. My jsme jako jeden z těch jezdců, z jehož pohledu je celý film natočen. Rozjíždíme se a kóje opravdu začíná drncat. Jak jedeme stále rychleji, kóje drncá víc a víc a do zatáček se naklání. Najednou proti nám vyráží auto a my uhýbáme. Kóje se smýká ze strany na stranu podle toho ze které strany proti nám co vyrazí. Jedno takové setkání nezvládáme a sjíždíme ze silnice na ještě prudší travnatý svah. Bereme jeden keř za druhým, kóje vždycky pěkně nadskočí. Pak padáme do kandelábru a jedeme mezi listím. Takhle ta šílená jízda pokračuje dál ještě asi pět minut, kdy vymetáme všechny možné i nemožné díry a občas se (asi omylem) dostaneme i zpět na silnici.
Dost jsem se přitom pobavil a dokonce i měl pocit, že opravdu jedu po silnici nebo skáču přes kameny.
b)Druhá jízda je co se týká realističnosti daleko lepší. Nasedáme do vozíku horské dráhy a rozjíždíme se. Ukazuje se, že vozík ale nemá žádné brzdy, tak postupně zrychlujeme. Řítíme se dopředu, jednou vysoko nad krajinou, jindy vymetáme keře (kdo je v cestě horské dráhy nechal růst?), zatáčíme, či „padáme“ dolů. A následuje dalších pět minut šílené jízdy.
Tentokrát jsem měl někdy opravdu pocit, že jsem na horské dráze. Při zatáčkách, kdy se vozík na dráze kvůli odstředivé síle naklání (a tedy i kamera byla při natáčení nakloněna o 90 stupňů) jsem fakt měl pocit, že jsem vodorovně a působí na mě odstředivá síla!
Skvělé! Musím přiznat, že jsem se fakt bavil a obzvlášť při druhém filmu jsem měl pocit jako bych opravdu byl na horské dráze.
Vycházím a trochu se motám. Nejsme sám. Teď si dám oběd a budu pokračovat v dalším „zkoumání“ a „objevování“ Sentosy. Sedím si do krásné zahrady (na Sentose jsou jen samé krásné zahrady), kterou tvůrci nazvali Fontánová zahrada. V její hlavní ose je totiž postaveno několik fontán, táhnoucích se napříč ostrovem od lodního přístavu až k tzv. „Hudební fontáně“. Ta je obdobou naší „Křižíkovy fontány“, kde se každý den večer koná laserová šou „Rise of the Merlion“ (Povstání Merlionu). Dnes večer bych tím chtěl zakončit návštěvu Sentosy.
http://www.visitsingapore.com/publish/stbportal/en/index.html
- Na druhé straně řeky než je CBD začíná singapurská Čínská čtvrť - skutečné jádro města, jeho kulturní centrum. Číňani tvoří 77 % obyvatel Singapuru a právě vlivem čínských imigrantů je Singapur takový jaký je. Velká část Čínské čtvrti byla v posledních 30 letech zbourána a znovu postavena. Prý úspěšně a prý docela věrně. Nevím jak věrně, ale určitě tak, že se mi líbí, a to přesto, že je hodně vyumělkovaná a s původní Čínskou čtvrtí moc společného nemá.
Domy jsou většinou dvoupatrové a pestrobarevné, takže ulice září jako kanárek. V některých se nachází jen obytné domy, jinde čínské restaurace, jídelny a samozřejmě i krámky se suvenýry. Naštěstí je to ale ještě živá čtvrť, takže když člověk odbočí z ulic navštěvovaných turisty, dostane se tam, kde dědové sedící u stolečků popíjejí čaj a klábosí.
Sem tam projdu kolem nějakého čínského chrámu se zdviženými konci střechy, červenými balónky a střešními ornamenty či draky vykládanými z barevných kamínků.
Číňani, jako nejpočetnější a nejvlivnější skupina v Singapuru mají nejen svoji čtvrť, ale jsou přítomni všude. Ať už fyzicky prostřednictvím nápisů nebo legendárních levných jídelních center. Singapur je prostě čínské město, ale jelikož dnešní Číňani jsou potomky emigrantů z různých částí Číny, někteří si nerozumí a spíš mluví anglicky!
Cestou z Činské čtvrti se zastavuju ve fotolabu abych zjistil, kolik stojí vyvolání diapozitivů.
- Stejně jako mají Číňani Čínskou čtvrť, mají i muslimové své „teritorium“ - čtvrť kolem Arab Street - Arabské ulice. téhle čtvrti je i Sultánova mešita, největší v Singapuru. Teď je úplně prázdná, ale stejně (jako nemuslim) nesmím do hlavní modlitební haly. Vycházím na ulici, kde je ale nějak prázdno. Přecházím do další ulice a i ta je prázdná a obchody zavřené. Aha, asi proto, že je neděle. Jiné vysvětlení mě nenapadá (i když muslimským svátkem je pátek).
Trochu krápe, ale už jsem si na to celkem zvyknul. Nemám ostatně moc na výběr - v Singapuru nejsem každý den, tak nemůžu sedět a čekat až přestane pršet. Co mě ale opravdu štve jsou světelné podmínky na focení. Od šedivých mraků visících na obloze je všechno šedivé a dešťové kapky taky nejsou nejlepší přispívatel k optickým vlastnostem mých objektivů.
- Před deštěm se na chvilku schovávám v bělostném kostele Naší paní lurdské mající zajímavá barevná okna s výjevy z bible (podobné jako v kostelech u nás). Překvapuje mě, že drtivá většina návštěvníků jsou Indové a i kněz je Ind! Tenhle kostel bude mezi nimi oblíben nejspíš proto, že je kousek od indické čtvrti Malá Indie.
- Do Malé Indie často chodí každý z těch 7 % obyvatel Singapuru hlásících se k Indům. Někteří dát si indickou večeři, potkat přátele, či se jen tak projít a nadýchat se vůní Indie (které jsou opravdu občas cítit), jiní zase koupit si obrázek svého boha, vonné tyčinky, nebo zajít do některého z hinduistických chrámů.
- Jakmile vstupuju na území téhle čtvrti, začínám chápat, proč sem Indové chodí. Ze všech koutů se ozývá indická hudba, zní tamilština a na bazarech..., tam mě skoro přepadá indická nostalgie, když cítím všechna ta různá koření, vonné oleje a vůni indických jídel.. Je to tak odlišné od jihovýchodní Asie, až mě ten kontrast zaráží.
- Když i já mám nostalgické myšlenky, jak silné pouto asi musí k téhle části Singapuru vázat Indy? V restauracích si dokonce můžou dát takové indické obyčejnosti jako thálí nebo parantha. Samozřejmě v singapursky sterilním prostředí, ale přesto je to thálí, navíc jezené mezi svými.
- Ulice jsou plné Indů. Posedávajících, hovořících, nakupujících. Skoro všichni jsou čistě oblečeni. Jaký div, to by se ve „Velké“ Indii stát nemohlo.Většina místních Indů je z jihu, což je poznat nejen podle jejich pleti, ale i podle stylu hinduistických chrámů. Žádné kamenné šedivé prangy, ale barevné věže obsypané stejně barevnými figurkami z hinduistické mytologie. Stejné chrámy jsou prý na jihu Indie. Tam jsem zatím nebyl a znám je jen z fotek.
Chrámy jsou po čtvrtích opravdu proházeny. V Čínské čtvrti je hinduistický Šrí Mariamman a v Malé Indii zase buddhistický Chrám tisíce světel a buddhisticko-taoistický Leong San See. Chrám tisíce světel (nazvaný podle velkého poštu žárovek připevněných na obrovském 15metrovém sedícím Buddhovi) je dost kýčovitý a působí uměle. Sedící Buddha nemá vůbec buddhův výraz a žárovky z něj dělají spíš atrakci do televize.
V prostoru za Buddhou se dá vejít přímo do něj, kde je v malé komůrce uchováván malý ležící Buddha. Nejzajímavější věci jsou však ve skříňce na levé straně u vchodu: replika Buddhova otisku chodidla se 108 atributy Buddhy vykládanými z perleti (podobné perleťové vykládání na chodidlech mí i ležící Buddha v bangkokském chrámu Wat Pho) a údajný kus dřeva ze stromu, pod kterým se Buddha narodil.
Oproti Chrámu 1000 světel je chrám Leong San See menší, ale daleko vkusnější a „náboženštější“. Nad vchodem visí typické červené lampióny a uvnitř (i u v chodu) jdou krásná okna s plastikami z keramiky. Je to vlastně první taoistický chrám který vidím a musím říct, že hodně zajímavý. Lidi si při vstupu berou vonné tyčinky, zapalují je a v sepnutých rukou je zvedají do výše. Na stolku je připraveno obětní ovoce s v chrámové „lodi“ voní tyčinky a svítí svíce.
- bus do Botanické zahrady. Zahrada je kousek od známé nákupní superulice - Orchard Road (Sadová). Hned za branou začíná anglický trávník a vysoké karibské palmy. Je to ale spíš park než zahrada. Cestičky se vinou mezi keři a palmami a sem tam zakopávám o vodopád.
-
Nejhezčí částí je Orchideová zahrada, do které se na rozdíl od vlastní
Botanické zahrady platí vstupné. Cestička vede mezi různobarevnými
orchidejemi, z nichž nejhezčí jsou ale zasázeny v tzv. Mlžném pavilonu.
Tady jsou ty nejvzácnější a zároveň nejbarevnější druhy - tmavě červené,
fialové, červeno-žlutě žíhané, modrobílé, žluté. V dalším pavilónku
rostou tzv. VIP orchideje, což jsou orchideje nazvané podle významných
osobností a událostí. Např. orchidea Gyula Horn, Diana, ASEAN Beauty.
Součástí zahrady je i část deštného pralesa, teď pěkně vlhkého. - Pokud někdo zamíří do zahrady v noci, dostane se mu odměny v podobě osvětlených palem, chodníků a vodopádů. Příjemné pro rande
- Během hodiny procházím celou Orchard Road (dost rychle) a dostávám se až k Marina Bay, zálivu, odkud je skvělý pohled na mrakodrapy v CBD. Mezitím se setmělo a tak sedím na břehu moře, pod palmami, jím chleba s lančmítem a koukám na osvětlené majestátní mrakodrapy.
Ostrov je se Singapurem spojen mostem. Vystupuju uprostřed palem a jsem na Sentose. Skoro nikdo tu není. Možná proto, že je pracovní den (a ještě k tomu poledne) a rodiče dětiček musí pracovat. Sentosa ale vlastně není jen pro dětí, ale i pro dospělé.
Třeba hned první místo mojí návštěvy - Námořnické museum. To je podle mě naopak určené spíš pro dospělé. Historie Singapuru jako přístavu, současný Singapur jak přístav, rybářské lodě v životní velikosti - to všechno je možné tu vidět a některé věci si i osahat.
Po vzdělávacím zážitku by to chtělo trochu zábavy. Co třeba Cinemania? Slibuje realistický zážitek při sledování speciálních filmů. Tak jo. Kupuju si lístek a čekám dokud nás nepustí do promítacího sálu. Těsně před vstupem je nám puštěno video o tom, že pokud jsme těhotní nebo máme nemocné srdce, tak bychom se radši měli téhle podívané vzdát. Pokud ale chceme, tak neseme plnou zodpovědnost že jsme se sem odvážili... bla, bla, bla... a další podobné kecy. To jsem teda zvědav!
Vstupujeme do sálu, kde jsou ve třech řadách otevřené kóje (ne nepodobné lítajícím labutím z našich lunaparků, akorát že nemají krk a jsou pro 4 lidi) na hydraulických zvedácích, které asi mají celou kójí během filmu hýbat. Tím by se mělo docílit té reálnosti. Připoutáváme se a začínáme.
a)První film se jmenuje „Street Lurge“ a je o jízdě na takovém hrozně úzkém a dlouhém skateboardu, na kterém leží člověk a řítí se dolů z kopce po silnici plné serpentin. My jsme jako jeden z těch jezdců, z jehož pohledu je celý film natočen. Rozjíždíme se a kóje opravdu začíná drncat. Jak jedeme stále rychleji, kóje drncá víc a víc a do zatáček se naklání. Najednou proti nám vyráží auto a my uhýbáme. Kóje se smýká ze strany na stranu podle toho ze které strany proti nám co vyrazí. Jedno takové setkání nezvládáme a sjíždíme ze silnice na ještě prudší travnatý svah. Bereme jeden keř za druhým, kóje vždycky pěkně nadskočí. Pak padáme do kandelábru a jedeme mezi listím. Takhle ta šílená jízda pokračuje dál ještě asi pět minut, kdy vymetáme všechny možné i nemožné díry a občas se (asi omylem) dostaneme i zpět na silnici.
Dost jsem se přitom pobavil a dokonce i měl pocit, že opravdu jedu po silnici nebo skáču přes kameny.
b)Druhá jízda je co se týká realističnosti daleko lepší. Nasedáme do vozíku horské dráhy a rozjíždíme se. Ukazuje se, že vozík ale nemá žádné brzdy, tak postupně zrychlujeme. Řítíme se dopředu, jednou vysoko nad krajinou, jindy vymetáme keře (kdo je v cestě horské dráhy nechal růst?), zatáčíme, či „padáme“ dolů. A následuje dalších pět minut šílené jízdy.
Tentokrát jsem měl někdy opravdu pocit, že jsem na horské dráze. Při zatáčkách, kdy se vozík na dráze kvůli odstředivé síle naklání (a tedy i kamera byla při natáčení nakloněna o 90 stupňů) jsem fakt měl pocit, že jsem vodorovně a působí na mě odstředivá síla!
Skvělé! Musím přiznat, že jsem se fakt bavil a obzvlášť při druhém filmu jsem měl pocit jako bych opravdu byl na horské dráze.
Vycházím a trochu se motám. Nejsme sám. Teď si dám oběd a budu pokračovat v dalším „zkoumání“ a „objevování“ Sentosy. Sedím si do krásné zahrady (na Sentose jsou jen samé krásné zahrady), kterou tvůrci nazvali Fontánová zahrada. V její hlavní ose je totiž postaveno několik fontán, táhnoucích se napříč ostrovem od lodního přístavu až k tzv. „Hudební fontáně“. Ta je obdobou naší „Křižíkovy fontány“, kde se každý den večer koná laserová šou „Rise of the Merlion“ (Povstání Merlionu). Dnes večer bych tím chtěl zakončit návštěvu Sentosy.
- Vrcholem Podvodního světa je ale opravdu slibovaný tunel. Je to skoro
jako být uprostřed všech těch ryb a volně se mezi nimi procházet. Na dně
obrovské nádrže je vybudován prosklený tunel, vybaven dokonce i
pohyblivým chodníkem, aby se návštěvník mohl plně oddávat pozorování ryb
a nerozptyloval se nějakým chozením. Ryby mi plavou přímo nad hlavou,
vedle mě, nebo leží na skle a já můžu ze spodu vidět jak dýchají.
Plachtí kolem mě obrovské létající ryby nebo koukám přímo do pootevřené
tlamy žraloka.
„Div“ se tedy tentokrát překvapivě konal a slogany nalhaly. Zase musím přiznat, že se tvůrcům povedlo zaujmout a leccos jsem se o přírodě dozvěděl. Sentosa nakonec není jen zábavní, ale i výchovný park. Někdy to sice trochu skřípe a „umělina“ je cítit na sto honů, ale to děckám nevadí a dospělí si při to stejně odpočinou. - Jurong je další z mnoha singapurských sídlišť, navíc je ale i průmyslovou zónou, kde jsou soustředěny výrobní haly noha známých značek.
- To mě ale teď moc nezajímá, protože jsem přijel za vědou,
vlastně za hraním si s vědou, protože SSC bylo postaveno hlavně pro
„zažehnutí“ zájmu o vědu u singapurských dětí. Opět, jako u ostatních
nových (a vzdělávacích) atrakcí, i tohle je místo pro celou rodinu.
Každý může donekonečna procházet výstavami o fyzice, letectví,
biotechnologiích, matematice a mačkat knoflíky, tahat za páčky či se
šklebit na monitor počítače.
Všechna tahle hejblata opravdu názorně ukazují co se kolem nás vlastně děje. Ve vzduchotěsných baňkách prská elektřina, umělý Einstein vysvětluje, že on nevymyslel atomovou bombu, malinké sluneční panýlky po osvětlení roztáčejí malinkou turbínku, laserové paprsky kreslí na strop geometrické obrazce, usazen do kokpitu vrtulníku bych si mohl vyzkoušet a osahat všechny páčky a knoflíky, nebo shlédnout film o budoucnosti létání, v matematické sekci vyřešit nespočet hlavolamů a v počítačovém sále si nechat zdeformovat obraz svého obličeje podle přání
- Chvíli taky sedím na Internetu a pročítám si poštu. Počítače jsou asi sice určeny k prohlížená místního info-systému, ale když člověk ví jak se z něj dostat ven, může brouzdat kde chce, protože zdejší síť je pevnou linkou napojená na Internet.
- Hrozně moc jsem se namačkal tlačítek a natahal páček, ale snad ještě jsem toho nevyzkoušel.
